...Ale je tu ještě jiný pohled, který se neodvíjí od lacanovského Nadjá. Jídlo, které je dnes dostupné širokým vrstvám v hypermarketech, je průmyslovým výrobkem založeným na spektakularitě, na jeho vnějším vzhledu, ne na jeho matérii. Je svým způsobem imateriální. Je to, jako bychom konzumovali ne jídlo samotné, nýbrž jeho obraz. Pod tímto obrazem je výrobek, který je často jeho pravým opakem, svou vlastní karikaturou. A tak např. kuře, dnešní jídlo chudých (82 % obyvatelstva má kuře aspoň jednou týdně), vykrmované v neustálém stresu, je nakonec bolestnou karikaturou kuřete. Podle statistik si u nás 81 % populace uvědomuje, že péče o hospodářská zvířata je neuspokojivá. Tak tu je dvojí překážka šťastného holdování kuřecím pečínkám po vzoru starých mistrů. Je to jednak nechutnost jejich masa, z něhož cítíme nechutnost podmínek, v nichž žijí. Pak je tu druhá rovina. Maso jíme s vědomím těchto podmínek, s tím, že víme o permanentní trýzni zvířat. Je to jednak chuť, jednak vědomí, co nám brání ve slasti z jídla. A nám nezbývá, než se kvůli jídlu stát cyniky a nebrat utrpení hospodářských zvířat vážně, anebo se rozhodnout pro vegetariánství.
To se netýká jenom jídla a zvířat. Téměř všechny předměty určené ke spotřebě jsou dnes spojené s touto dvojí překážkou slasti. Vychutnávání si věcí je de facto možné jenom tak, že na výrobcích zůstane závoj nevědění, že nechceme vědět, za jakých podmínek výrobek vznikl (např. v továrnách v Indonésii nebo Indii, kde se bezohledně vykořisťuje dětská práce). Jedno z možných vymezení současného maloměšťáctví zní, že je to alergie na strhávání závojů nevědění.
Tento závoj najdeme dokonce i u květin. Jak ukazuje holandský dokument Tona van Zantvoorta A Blooming Business a jak to popisuje Jiří Silný, růže a další květiny prodávané v Evropě se v drtivé míře pěstují na afrických plantážích, na jejichž zavlažování se používá téměř všechna dostupná voda, takže vedle lánů rozkvetlých růží jsou rozpraskané plochy vysychajících jezer a není dostatek pitné vody pro místní obyvatele. Růže přinášejí sucho a vodu otrávenou pesticidy. Růže a jiné květiny, jeden z konstantních symbolů krásy v evropském básnictví od Hésioda po Roberta Desnose, Jacquesa Préverta nebo Jana Skácela, se jakožto symbol rozdvojily. Nadále si udržují svůj tradiční význam, a zároveň je to zboží, jehož produkce má v dnešním globálním kapitalismu destruktivní účinky na přírodu a životní podmínky lidí. Růže je krásná jenom tehdy, když je zahalená v závoji nevědění.
Je vidět, že nejen jídlo, ale většina druhů zboží, včetně květin, má v sobě překážky slasti, slastného přilnutí k samotnému faktu existence věcí. I Verhaerenovi staří mistři by patrně ztratili svůj nespoutaný apetit, kdyby je začalo svazovat tušení, že pramen jejich slasti je přiotráven. Žila by v nich jiná pravda než ve Verhaerenově básni. Ta by bránila tomu, aby u nich nastal „výbuch života“. Hořkou otázkou je, zda by tím neztratili hlavní předpoklad své tvorby, ono nenasytné přitakání životu, a tím nevyschl podzemní proud napájející jejich díla...
Více naleznete zde
