Lurdez da Luz - Andei

Hudební tip: Zajímavá zpěvačka/rapperka Lurdez da Luz z brazilského São Paulo - tenhle song mě baví:



A tady je album ke stažení.

Brazilské hnutí proti milicím

Zajímavá iniciativa z letošního roku - občanské hnutí Movimento contra as Milícias no Brasil, zaměřené proti pandemii milicí v Riu, ale i jinde. Za iniciativou stojí mimo jiné novinář a spisovatel Zuenir Ventura, autor skvělé knihy o "tráfico" Cidade Partida. Hnutí má i skvělý blog v portugalštině plný různých článků o milicích. Najdete ho tady

Jinak když tu zmiňuju Zuenira Venturu a Cidade partida, tak Zuenir má na svých stránkách k dispozici poměrně zajímavé ukázky nahrávek svých rozhovorů s legendárním Fláviem Negão, ze kterých se velká část této knížky skládá. Flávio N. je jednou z legendárních postav rijské narkoscény 90. let, prominentní člen Comando Vermelho, který byl zároveň hluboce věřícím Jehovistou, a který šéfoval známé favele Vigário Geral.

Tim Maia a Acenda o Farol (1978)

Písnička pro dnešní den! Tim Maia byl Bůh!

Bláznivý černoch

Docela příjemná a inteligentní hudba z brazilského São Paula:
Crioulo Doido - něco z hiphopu, něco ze soulu, popu, jazzu...





Album Nó na Orelha ke stažení tady

1. Bogotá
2. Subirusdoistiozin
3. Não existe amor em SP
4. Mariô
5. Freguês da meia noite
6. Grajauex
7. Samba Sambei
8. Sucrilhos
9. Lion man
10. Linha de frente

I narcos milují své uniformy!

Když jsem bydlel ve favele, tak mi jako jedna z nejvtipnějších věcí kolem zločinu přišlo to, jak se místní gangsteři převlékali za policisty nebo za vojáky. Na neprůstřelné vesty si pořizovali různé nášivky a vlastní nápisy, nechávali si vyrábět trička, na kterých byly texty jako "Speciální bezpečnostní jednotka A.D.A." a jména různých dalších neexistujících útvarů. Nejlepší byly nápisy na popruzích u pušek a nálepky na nich, populářní byly i nálepky na granátech. Jak se zdá, tak se tahle prazvláštní diagnóza netýká jenorganizovaného zločinu v Brazílii, tady je video s insigniemi a uniformami mexických narkokartelů...

České stopy v Brazílii / Faixa Tcheca no Brasil

O proběhlé výstavě - České stopy v Brazílii jsem se tady zmiňoval. Tady je video teaser o výstavě, který dělal kamarád Saša.

Rogério a Rocinha CrossFit

Mám hroznou radost, že se kamarádovi Rogériovi s jeho projektem Rocinha CrossFit daří. Tady je článek, který vyšel o projektu v Rio Times! Nesmím opomenout Chrise, který CrossFit do Rocinhy přitáhl. Pamatuju si i na první posilovací nástroj, kterým byla činka z lešenářské trubky a dvou starých disků od auta.

Fotbal ve městě duchů

Článek z Guardianu o tom, co znamená chystané MS ve fotbale pro obyvatele některých favel...

Tak shlédnuto Tropa de Elite 2 - O Inimigo Agora É Outro a musím říct, že film se mě líbil... možná ještě o trochu víc než jsem původně čekal. Tropa 2 si bere na paškál situaci posledních let a snaží se mapovat pandemii, která v Riu zasáhla především, západní část města, kdy jednotlivé komunity ovládly milice, složené především z řad současných či bývalých policistů. Milice byly dlouhou dobu mylně vnímány jako ta lepší alternativa k vládě tráfica a dlouhou dobu z části tolerovány, z části přímo podporovány policií a svými vazbami do městské i státní politiky. Tahle praxe se do hledáčku státu jako hrozba dostala relativně nedávno, především díky rychlosti a síle jakou se rozrostla, protože vidina, že si Brazílie blahoskloně chová na hrudi vlastní "paras", zvládla vystrašit vládu, že začala situaci alespoň částečně řešit, než se to celé zvrhne kolumbijskou cestou.

Děj filmu je o poznání komplikovanější, než tomu bylo u jedničky a jeho celkové vyznění je také dost jinde. Na jednu stranu si nejsem moc jistý, na kolik je pro diváky nutná znalost brazilských reálií, ale mám pocit, že film by si do velké míry mohli užít i ti, kdo o Riu nic neví. Některé kulturní odkazy jsou nicméně hodně zajímavé, film je samozřejmě fikce, ale na první shlédnutí jasně odkazuje na skutečné reálie města, a to často nijak složitě: Rio das Rochas je odkaz na Rio das Pedras, favela Tanque má svůj předobraz ve favele Batan, jen ten příběh s novináři namixuje se smrtí Tima Lopése, vzpoura v Bangu, ve které si CV vyřešila spory s konkurenty, se skutečně stala, byť s jiným scénářem, Fraga je inspirován Freixem..atd..atd..atd.
Řemeslně zvládnuté skvěle - 8/10

Tady je film ke stažení: cd1 a cd2. Tady jsou pak první anglické titulky

Favela on Blast / Favela Bolada

V souvislosti s Baile Funkem jsem tu v minulosti psal skoro výhradně o funk da apologia, rijské odpovědi na narcocorridu v podobě narkodiskotéky. Tentokrát o baile funk jako kultuře obecně.

Tady je ke stažení Diplův film Favela on Blast (2008) s anglickými titulky.

Favela on Blast, the directorial film debut from Grammy-nominated DJ and producer, Diplo, and his partner Leandro HBL, documents a vibrant and innovative musical subculture that has emerged in Brazil's impoverished slums, known as favelas. Well beneath the radar of mainstream society for the last 20 years, they have their own language, style and heroes. Their music and culture have gone mostly unnoticed outside of South America until now. Favela on Blast captures the rarely seen stories of MC's, DJ's, dancers, and cultural producers through the eyes of Diplo and Brazilian filmmaker Leandro HBL, with memorable appearances from funk superstars Deize, Tigrona, Mr. Catra, and Duda Do Borell.

Favela on Blast documents the culture surrounding "Funk Carioca," a musical rhythm that mixes the American electronic funk of the 1980's with the most diverse influences of Brazilian music. It is one of the most interesting musical movements in the world and it comes from one of the most violent and poorest places too: the slums of Rio de Janeiro. Bombastic rhythms coming from the Miami Bass and loops and samples are united to powerful rap vocals using Brazilian slang. This music is designed to be listened to as loud as possible and with high bass pumping through the tropical nights of Rio. The heroes are the creators- the musicians. Their pace is set between colossal street parties; propped with rudimentary sound-systems, warring drug factions, and an eerily tense city where the Police and societies elite have the upper hand until it comes to their musical culture, always Brazil's heart and nation's identity.



Download filmu (AVI)

Favela Design

Výsledky spolupráce mezi holandskými designery a umělci z favely Monte Azul z brazilského São Paulo

Více se dozvíte ZDE

Příliš vzdálený most

Comando Vermelho údajně chystá bombový útok na most Rio-Niterói, alespoň podle brazilské police, které se podařilo zadržet ručně psaný dopis v rijském vězení Bangu, jehož autorem je jeden z šéfů CV, notorický narkoboss Márcio dos Santos Nepomuceno, přezdívaný Marcinho VP.

Marcinho kdysi šéfoval prodeji drog v Complexo do Alemão na severu Ria a patří do nové generace CV, je členem užšího velení a patří v současnosti k nejmocnějším uvězněným donům. Podle brazilských úřadů, poslal Marcinho VP pomocí své milenky dopis svým spojencům do Ria ze svého současného domova, federální věznice s nejvyšší ostrahou Catanduvas ve státě Paraná, na jihu Brazílie, kde si odpykává trest za vraždu. Dopis má obsahovat především výzvy k útokům na policejní stanice a nápad vyhodit most Rio-Niterói do povětří.

Most, který se oficiálně jmenuje Ponte Presidente Costa e Silva, spojuje Rio s Niterói přes zátoku Guanabará a kromě extrémně důležité dopravní tepny je jednou z dominant metropole. Přemostění zátoky, které by spojilo tyto dvě města, bylo plánováno již od konce 19. století. Výsledkem těchto snah byla koncem 60. let právě konstrukce tohoto mostu, který je dlouhý přes 13 kilometrů a denně se přes něj převalí 140 tisíc aut. Velkolepost takového plánu posouvá ambice CV z narkobyznysu směrem k (polo)teroristickým metodám saopaulského PCC... no necháme se překvapit.

Gay Parade v Rocinhě

Něják poslední dobou vůbec nestíhám... Tak alespoň krátká noticka - v Rocinhě teď v neděli proběhla první gay parade, což je sice věc v Brazílii oproti většině latinoamerických zemí běžná, nicméně ne zrovna typická pro favely.

Většina rijských komunit je obývaná lidmi z rurálních částí severovýchodní Brazílie, často postižených morem různých protestantských fundamentalistických hnutí a v mnoha ohledech plných předsudků. Já jsem v Rocinhě potkával gayů poměrně hodně, většinu z nich mírně řečeno vážně echt a předsudky proti jsem sice osobně neregistroval, ale z doslechu vím, že u poměrně hodně lidí existují.

Nicméně místní gay karneval se podle zpráv evidentně vyvedl - zůčastnilo se ho kolem 50 tisíc lidí což je na favelu poměrně slušné číslo! :)

Tady je nějáké amatérské video

Favela jako centrum paralelní moci

O favelách pro časopis A-kontra

Štastný konec

V Riu za poslední dva týdny roste silný tlak na prefekturu a na policii, aby buď zajistila bezpečí škol nebo aby se úplně vyvarovala policejních operací ve favelách v době vyučování. Poslední kapkou, ne nepodobnou těm předešlým, byl policejní zásah v favele Final Feliz (Štastný konec) v Anchietě na severu Ria, který rozhodně nebyl tím nejštastnějším koncem pro jedenáctiletého Wesley Gilberta de Andrade, který během vyučování skončil se zbloudilou policejní kulkou v srdci. Iniciativa, kterou tento případ rozpoutal se snaží vyřešit situaci více než 100.000 dětí, které žijí v rizikových oblastech, a vyvýjí tlak na místní vládu, aby školy zabezpečila neprůstřelnými skly, zpevnila jejich zdi, nebo se vyvarovala konfrontačních zásahů v jejich blízkosti... Tak uvidíme jestli a kam to případně povede. Článek z Guardianu.

Děti jsou asi nejohroženější složkou brazilské společnosti po všech směrech - některá čísla jsou vysloveně děsivá: Faktem například zůstává, že nejčastější příčinou úmrtí všech dětí ve věku 12 - 18 let pořád i po letech zůstává vražda, která se týká 46% ze všech úmrtí mladistvých.

Pár fotek od Grahama

Fotky Rocinhy z letošního roku od mého kamaráda Grahama.

Dvě krvavá výročí

Rio si v nejbližších dnech připomíná výročí masakrů... Příští týden uplyne 20 let od jedné z nejbrutálnějších kapitol v historii města, doposud nikdy neobjasněného masakru v Acarí (Chacina de Acari) , asi nejvýraznější memento devadesátých let minulého století, kdy nebyly podobné aktivity policejních eskader smrti ve městě žádnou výjimkou.

26. července 1990 se vydalo 11 lidí převážně teenagerů z favely Acarí na výlet na předměstí. Mířili na farmu v oblasti Mage, kde plánovali strávit víkend. Po cestě byli zadrženi skupinou osob v uniformách - dosud neidentifikovaných policistů a uneseni. Jejich těla se nikdy nenašla, jedinný očitý svědek události (zatčení), matka jednoho z dětí, byla brutálně zavražděna. Matky zmizelých, vytvořili skupinu Maes de Acarí (Matky z Acarí), která drží případ i po 20 letech otevřený, i když se vyšetřování nikam nehýbe. Matky z Acarí se staly aktivistkami nejen ve vztahu ke svému případu, ale i k dalším případům násilí na dětěch a podivných zmizení v režii policie. Za dobu svého fungování se staly terčem různých výhrůžek a útoků, jichž pachatelé stejně jako v případě jejich dětí nikdy nebyli identifikováni.

V pátek pak pro změnu uplyne 17 let od masakru u kostela Candalária (Chacina da Candalária), kdy v noci 23. července 1993 skupina složená převážně z policistů napadla více než 70 dětských bezdomovců, které přespávali u kostela. Výsledkem bylo 8 mrtvých dětí, desítky dalších zraněných. Pozadí celého činu je nejasné - jeden z možných motivů je "pomsta" za to že nějáké děti házeli předešlý den kameny po policejním autě, druhý je ten, že policisté patřili do širší skupiny, která jako eskadra smrti (sponzorovaná místními obchodníky) čistila centrum od různých "živlů". Celý incident patří mezi jeden ze společnských a kulturních milníků Ria - celé události se dotýká například zde zmiňovaný dokument Onibus 174

Z účasti na masakru bylo obviněno 50 policistů, jeden byl zastřelen při pokusu o zatčení, 3 další byli za masakr po přibližně deseti letech odsouzeni. Zbytek chodí po svobodě. Korunní svědek, jedno z přeživších dětí, musel v rámci programu pro ochranu svědků, v zájmu své vlastní bezpečnosti, natrvalo opustit Brazílii.

Všechno co jste kdy chtěli vědět o favelách ale báli jste se zeptat

Tady je rozhovor, který se mnou vyšel na začátku roku v týdeníku A2:

Jak jste se dostal k práci ve favele?
Doufal jsem, že se mi podaří spojit výjezd do Brazílie s nějakým delším pracovním pobytem ve favele, nejlépe na nějakém charitativním postu. Hned jako první jsem našel organizaci, u níž jsem později i na půl roku skončil a která funguje jako nízkoprahové centrum přímo v jedné z osmi set favel v Riu. Šlo o Institut Dvou Bratří, nazvaný podle dvou kopců, na nichž se chudinská čtvrť rozkládá. V Riu třetina populace, tedy dva a půl milionu lidí, žije ve favelách.

Co vlastně znamená slovo favela a čím se jednotlivé favely od sebe liší?
Favely vznikly ke konci devatenáctého století, přičemž existuje několik teorií o jejich původu. První teze tvrdí, že v sedmdesátých letech 19. století, když skončila válka s Paraguayí, otroci, kteří bojovali na straně Brazílie, získali příslib, že za odměnu dostanou svobodu. Rio v té době už mělo své chudinské čtvrti, tzv. cortiços, v nichž si lidé najímaly společné chatrče, kde každá rodina měla jeden pokoj. Tato místa ale nestačila kapacitou, a tak začaly první nelegální zábory na kopcích Ria, kde se zpočátku usazovali převážně bývalí otroci černošského původu. Rio je zčásti tvořeno i pralesem, a tito lidé prostě vysekali část pralesa a na místě se usídlili. Je třeba říci, že favely nejsou pouze na krajích města, ale nacházejí se i v samotném centru, jsou zkrátka všude. Často dokonce sousedí s jeho nejbohatšími částmi. V urbanismu se prý dokonce mluví o brazilizaci města, čímž se myslí právě skutečnost, že chudinská zóna je zcela obklopena luxusním sousedstvím.

Druhá varianta říká, že favely se objevily po zániku největší cortiço, známé pod jménem Cabeça do Porco – Prasečí hlava, v roce 1894. Roku 1897 vzniká první zdokumentovaná favela, jejíž vývoj souvisel s občanskou válkou na severovýchodě Brazílie, kde bezzemci obsadili půdu a vláda se rozhodla je rozdrtit. To se jí po několika pokusech povedlo. Navrátivší se vojáky nebylo kde ubytovat, a tak jim dovolili zábor jednoho kopce. Neví se přesně, zda tam už nějaké chatrče nestály dříve, ale lze říci, že jde o první oficiální favelu, která se nalézá blízko centra v severní části Ria. Veteráni tento kopec překřtili na Morro da Favela, což je jméno odvozené od rostliny fava, latinsky Vicia faba. Od té doby se další vznikající chudinské komunity začaly označovat slovem favela. Nyní se tak nazývá jakákoliv chudinská čtvrť v Brazílii.

Jaký je tam základní stavební materiál domů?
Bývalo to dřevo, ale dnes jde jednoznačně o beton a cihly. Výhodou Brazílie je klima, které umožňuje postavit barák z lecčeho, navíc tam nejsou častá zemětřesení. I favela má své chudé a „bohaté“ části. Žijí tam lidé, kteří mají relativně prosperující živnost, stejně jako ti, kteří nemají prakticky nic.

Platí, že většina lidí z favel jsou nezaměstnaní?
Drtivá většina lidí si nějakým způsobem vydělává, buď se dají na banditismus, což je menšina z nich, nebo velice tvrdě – většinou manuálně – pracují. Nejde přitom zdaleka jen o námezdní práci. Je třeba si uvědomit, že Brazílie má největší sociální rozdíly na světě, 10 % nejbohatších vlastní polovinu veškerého majetku, zatímco 10 % nejchudších méně než jedno procento. Přitom je Brazílie desátá největší ekonomika světa, která mimo jiné čerpá právě z otrocké práce lidí z favel. Ti málokdy pracují za víc než minimální mzdu, šest dní dvanáct hodin denně. Jde o práce typu skladníka, zahradníka nebo rovnání věcí do tašek atd. Typ práce lidi z favel diskriminuje, existují vůči nim velké předsudky, které říkají, že každý z nich se podílí na banditismu a obchodu s drogami. Skutečnost je přitom opačná, většina lidí je špatně vzdělaná, nepříliš kvalifikovaná, levná pracovní síla, která velmi tvrdě dře. Banditismu se věnuje pouhé procento lidí, což platí dnes stejně jako v minulosti.

To jedno procento banditů ale ve favele fakticky vládne?
V současné době jsou dvě alternativy, přičemž jedna z nich je poměrně mladá. Tradičně zde vládne narcotraffico – narkomafie, která obchoduje s kokainem, zbraněmi a marihuanou. Má nastavená vlastní přísná pravidla a zákony, které musí dodržovat každý obyvatel favely. Druhá alternativa znamená vládu nějaké milice, která favelu obsadila a začala v ní podobným způsobem, po vzoru mafie, určovat vlastní pravidla.

Jaká jsou základní pravidla?
Ve favele se nekrade, nepřepadává, stejně tak je nebezpečné mlátit své děti nebo ženu, nesmí se udávat. Vesměs jde o jednoduchou společenskou smlouvu. Rozhodně platí, že narkomafie neplní sociální funkci, to je mýtus. Jde ale o jakousi vzájemnou, oboustranně výhodnou dohodu. Narkomafie si loajalitu místních zajišťuje jednak jejich strachem, jednak zavedením jasných pravidel. Tím, že si vytvořila monopol na násilí a zbraně, vytvořila jakési město ve městě. Její členové vydělávají hodně peněz z drog, a tak nemají zapotřebí podporovat krádeže a zločinnost uvnitř čtvrti. Kokain má v Brazílii demokratickou cenu, a může si jej tedy koupit člověk bohatý i chudý. Pokud nejste člen narkomafie, nemůžete bez jeho povolení vlastnit zbraň a rozhodně ji nemůžete ve favele používat. Lidé, kteří tam žijí, se na jejím území nemusí obávat kriminality. Já jsem žil ve favele, kam by drtivá většina Brazilců nikdy nevstoupila, a přitom to bylo místo, kde jsem se cítil velice bezpečně. A také se mi tam za celou dobu nic nestalo.

V čem tedy spočívala vaše práce?
Šlo o malou neziskovku, která měla v jedné tradiční staré favele nízkoprahové centrum pro děti i dospělé. Dělal jsem hlavně s dospělými, učil jsem je angličtinu. Funkce nízkoprahového centra spočívala kromě výuky jazyků a výtvarných kroužků především v doučování dětí z favely. Osobně jsem z tohoto programu byl nadšený. V Brazílii je každý den čtyřhodinová výuka pro děti ve věku základní školy a třída čítá zhruba čtyřicet žáků. Když někdo zamešká nebo nezvládá učivo, prakticky nemá šanci látku dohnat. A právě s tím pomáhalo nízkoprahové centrum.

Jakým způsobem na vaši práci pohlížela narkomafie?
Té to vůbec nevadilo. Když se jim nepletete do byznysu, tak s nimi nemáte problém. Na jedné straně narkomafie kontroluje život ve favele, na druhé straně dost jejích lidí žije v ústraní. Musíte si ale zvyknout, že po ulicích chodí soldados, vojáci se samopalem, a prodávají se tu drogy. Můžou nastat situace, kdy se střílí, a tak nevycházíte z baráku. Když neberete drogy a nepůjčujete si od nich peníze, nebudou se vám plést do života. Většina z nich stojí především o klid pro svůj byznys a normální obyvatelé zase stojí o klid a bezpečí uvnitř favely, což je jejich společný zájem. Proto jsou tresty za krádeže nebo jiné delikty velmi tvrdé a nezřídka jde rovnou o kulku do hlavy. Jiným druhem trestu je, že dotyčného zbijí a z favely vyhodí. Krom toho platí pravidlo, že peníze leží mimo favelu. Neplatí ovšem nutně, že zákony favely už jsou neúčinné za jejími hranicemi.

Ve které favele jste bydlel?
Jmenuje se Rocinha a je největší v Latinské Americe. Žije v ní přibližně 250 tisíc lidí mezi dvěma kopci. Jde o nejbohatší favelu, trafikanti odtud mají nejvíc peněz, točí se tam větší množství drog. Druhotným efektem je skutečnost, že sousedí s jedněmi z nejbohatších čtvrtí v Riu. Lidé z Rocinhy mají přísný zákaz tam krást. Když tedy jdete na pláž v jedné z těch bohatých čtvrtí – je to mimochodem jedna z těch ošklivějších pláží –, nikdo vás tam neokrade. V tomhle „směru“ spadá pod favelu Rocinha. Když to někdo posledně udělal, usekli mu ruce. Důvod je velmi prozaický, nejde o žádný humanismus. Čím více bude problémů v bohatých sousedících částech města, tím víc bude ve favele razií a narkomafie přijde o drogy, zbraně i lidi.

Jaký je vztah občanů favel k místní policii?
Ve favele existují dvě tabu. Policejní konfidentství a zrada nějaké soupeřící narkomafii. Spolu s pederastií a pedofilií jde o největší hříchy, znamenající automaticky smrt.

V Brazílii jsou tři policejní sbory, civilní, federální a vojenský, a každý z nich má své speciální jednotky. Nejznámější z nich je BOPE, zásahová jednotka vojenské policie, pod kterou spadá většina favel. Jsou to jednotky, jež zasahují na denní bázi a jsou považovány za světovou elitu na boj uvnitř města. Učily se u nich i americké a izraelské zásahové jednotky. Rio se jim stalo jakýmsi trenažérem městské guerillové války. Jsou to specialisté na boj do patnácti metrů a nasazení v civilních lokalitách.

BOPE se mezi lidmi netěší takřka žádné důvěře, to ale platí o policii obecně, neboť ta brazilská je jedním z nejzkorumpovanějších policejních sborů na světě. Běžné jsou případy, kdy policie zatkne nějakého vysokého trafikanta či dona a namísto uvěznění se jej snaží prodat zpátky narkomafii nebo jeho nepřátelům z ostatních frakcí. Existuje také mnoho nevyřešených případů mimosoudního zastřelení, kdy není jasné, zda jde o oběti policie či mafie. Policie také v minulosti často pořádala razie ve favelách, při nichž si dělala, co chtěla, brala lidem věci a podobně. To jí na důvěře nepřidalo.

Zažil jste policejní nebo armádní razii?
Zažil jsem policejní akci i vojenskou okupaci favely. Poměrně příjemnou změnou je, že policie nebo armáda v poslední době útočí brzy zrána, kdy na ulicích není ještě mnoho lidí. Buď jde o rutinní razii za účelem zabavování zbraní, nebo se snaží zjistit nějakou varnu, chytit kteréhosi dona či prostě jen zastřelit pár vojáků narkomafie a nějakého toho trafikanta. Ve chvíli, kdy se spouští operace, jde většinou o konkrétní účel.

Mne jednou v šest ráno vzbudilo střílení a policejní vrtulník, tak jsem šel do koupelny, která měla jako jediná místnost dvojité zdi a spíš by mě ochránila před kulkami, které domem prolítávaly jako máslem. Bydlel jsem v docela nebezpečné části favely, blízko dona, tedy šéfa kopce, kam policie zpravidla mířila. Když přišli k nám do baráku, tak jsem jim pod hrozbou namířených automatických zbraní vysvětlil, kdo jsem, co tam dělám, a ujistil je, že u mne žádné drogy a zbraně nenajdou. Oni mi řekli, ať nevycházím, dokud se střílí, a šli zase dál.

Jindy, v době místních voleb, favely obsadila armáda. Byla to vysloveně maškaráda, nepřišli tam bojovat, ale prošli se s novináři, rozdali pár letáků, trochu se střílelo a po dvou dnech se zase stáhli. Myslím, že jak mafiáni, tak armáda měli své rozkazy, vzájemně o nich věděli a ani jedna strana nepřestoupila jakési hranice. Je třeba zdůraznit, že policie není pro trafikanty hlavní nepřítel. Tím jsou milice a konkurenční gangy.

V posledních letech se objevila řada populárních filmů z prostředí favel, jež nezřídka ukazují ozbrojené dětské gangy. Jde o další mýtus, nebo o realitu?
Neexistuje žádný věkový limit pro vstup do narkomafie, ale výhradně dětské gangy ve favelách nejsou. Organizovaný zločin v Brazílii má sice různé frakce, ale pravda je, že víc než o cokoliv jiného jde o svého druhu franchising. Každý kopec má svého pána a pro něj mohou pracovat děti. Když člověk začne opravdu brzo a projeví dostatečnou odvahu, brutalitu a loajalitu, tak se může rychle dostat na nějaký vysoký post v organizaci. Často je takovým šéfům méně než dvacet let. Jsou sedmnáctiletí kluci, kteří jsou zodpovědní za část kopce a mají pod sebou řadu mnohem starších lidi.

Jaká je hierarchie narkomafie v chudinských čtvrtích?
Na samém vrcholu je dono, pod ním je gerente geral, hlavní manažer, tedy jeho pravá ruka, pak existuje nezvyklá funkce, jež jde mimo celou strukturu, a sice fiel – přítel nebo věrný. Ten nemá jasně definované pravomoci a stará se hlavně o donovu bezpečnost. Pod nimi je gerente de branco – manažer přes kokain, gerente da segurança – manažer přes bezpečnost a gerente de preto – manažer přes marihuanu. Ti pod sebou mají manažery jednotlivých bocas, tedy prodejních míst. Člověk, který po ulici chodí se samopalem, se stará čistě jen o bezpečnost, je to voják a nikdy neprodává drogy. Prodejci jsou až pod ním. Nejnižší statut mají lidé, kteří balí drogy, a pak také olheiros, tak řečené oči favely, což jsou nezřídka právě děti, které ohlašují blížící se policii a jiné věci. Olheiro je klasická startovací příčka pro ty, kdo se rozhodnou vstoupit do narkomafie. Většině těch kluků je dvanáct, třináct let. Nejmladším vojákem, kterého jsem viděl, byl třináctiletý kluk.

Mohou do organizace vstupovat i ženy?
Mohou, ale jsou málokdy vidět na úrovni vojáků. Buď prodávají nebo balí zboží. Já osobně jsem věděl jen o jedné ženě, která zastávala funkci vojáka a byla ozbrojená.

Na svém blogu zmiňujete fenomén favelového turismu a jeho forem. Můžete objasnit, o co jde? To už existují i výlety do favel?
Je to prostá zážitková turistika, kdy se cizinci přímo v hotelu nebo hostelu domluví s některou cestovkou, která podobné služby provozuje, a pak jedou do favely na organizovaný výlet. Jede se autobusem nebo se chodí pěšky. Tahle turistika je populární hlavně mezi hostely, které navštěvují převážně studenti.

S favelami se pojí výraz baile funk. Co to je?
Baile funk je specifická hudba, která pochází z favel, ale dávno překročila jejich hranice a zdá se, že už překročila i hranice Brazílie. Baile funk vzešel z Miami bassu, je obohacen o jakýsi rapozpěv, brazilské motivy a má klasický osmibitový zvuk. Drtivou většinou jeho posluchačů zůstávají obyvatelé favel. Jde o hodně monotónní a hodně vulgární hudební styl, který je často napojen na organizovaný zločin a je mnoha lidmi považován za podřadný. V rámci baile funku existují také lidé, kteří otevřeně oslavují mafiány a jsou jimi i sponzorováni.

Baile funk byl dlouho v nemilosti, protože začátkem devadesátých let fungoval podobně jako hnutí hooligans. Problémem byl takzvané corredores da morte – koridory smrti. To se rozdělil taneční parket a uprostřed se rvali lidé, kteří měli chuť. Poznal jsem takové, kteří trénovali kick box a thai box a na baile funk chodili jako na trénink, vybíjet si adrenalin. Později se to přeneslo do ulic, odehrávaly se hromadné bitky na plážích a policie začala organizátorům zabavovat aparatury a snažila se je dostat z veřejného prostoru. Paradoxně tato éra skončila s nástupem narkomafie, která pro prodej drog potřebovala klid a rvačky se jí nehodily do krámu.

Co si myslíte o významu své práce v nízkoprahovém centru? Je pro tamní lidi výuka angličtiny opravdu tolik důležitá?
Učil jsem lidi od patnácti do pětapadesáti let. Měl jsem tam dívku, která chtěla rozumět textům své oblíbené kapely, nebo paní, která to brala jako určitou rekvalifikaci, jež jí umožní pracovní postup. Co se týče úrovně angličtiny, jsem ke spoustě svých tamních žáků vysloveně skeptický, ale nemohu jim to vyčítat. Když nemáte čas se tomu věnovat doma, protože přijdete z práce úplně utahaný, tak je jasné, že jste odsouzený k věčnému začátečnictví. Lidé tam opravdu nemají žádné koníčky. Řekl bych, že jde obecně o problém zemí třetího světa. Z hlediska profesního tedy žádné ideály nemám, ale jinak jsem nadšený, že ti lidé chtějí vůbec něco dělat a touží po čemkoliv, co jim dvakrát týdně rozbije monotónní strukturu života. To je vůbec nejdůležitější. Z dlouhodobější perspektivy je důležitý projekt pro děti, který by je za pomoci stipendií dostal na studia do Ameriky, pryč z favely.

Jak jsou nevládní organizace ve favelách vůbec financovány?
Řekl bych, že u většiny jde o osobní dary lidí z ciziny. Málokdo dosáhne ve zkorumpované Brazílii na státní granty. Organizaci, v níž jsem působil, založil Američan a pracovali v ní celý den tři místní zaměstnanci. Centrum je otevřené od devíti ráno do devíti večer. Zakladatelem je profesor z Kansas University, který se kdysi rozhodl napsat disertační práci na téma baile funk a kvůli tomu se přistěhoval do favely. Brzy za ním spontánně začali chodit lidé, zda by je neučil anglicky, čehož se s úspěchem zhostil. Po návratu do Ameriky začal mezi svými kolegy a studenty shánět peníze, za něž později koupil ve favele barák a založil denní centrum. Mohl jsem také sledovat případ dobrovolníka, který byl původně kapitán amerického letectva a po službě v Iráku přišel pracovat do favely v Riu. Začal zadarmo cvičit crossfit s lidmi z favely a dnes už vlastní budovu, na niž sehnal peníze z Ameriky, a dělá charitu tohoto druhu.

Platí tedy, že snem každého z favely je ji opustit?
Každý bez ohledu na věk o tom sní, ale málokdo to udělá, což se týká i těch, kteří by teoreticky mohli. Málokdo najde odvahu opustit místo, kde po generace žije jeho rodina a všichni, které zná. Zpřetrhat veškeré sociální vazby je nesmírně těžké. Favela má sice spoustu nevýhod, ale má, jakkoliv to bude znít paradoxně, i své výhody. Je to nakonec podobné situaci nezaměstnaného z Mostu, který se také většinou nezvedne a neodletí hledat šanci do Anglie. Část mladých skončí u narkomafie, protože se celý život dívají na živoření svých rodičů a příbuzných. Traffico pro ně znamená rychlé peníze a často i rychlou kariéru. Mohou brzy postoupit na místo nějakého zastřeleného člena organizace nebo někoho, kdo jde do vězení. Snem těchto kluků je stát se jednou donem a není to úplně nereálný sen. Favelu Rocinha nyní kontroluje osmadvacetiletý mladík.

Vůdcovství se tedy nedědí?
To tam absolutně nefunguje. Syn dona, pokud chce vstoupit do organizace, ale zřejmě nebude začínat na nejnižší příčce. Pravděpodobně začne tím, že bude dělat vojáka a bude působit jako ochranka svého otce. Pro organizovaný zločin v Brazílii je specifické, že pokud chce člověk odejít z narkomafie, tak může. Ta pravidla se budou asi v jednotlivých místech poněkud lišit, ale třeba v místě mého působení platí, že když byl dotyčný dobrý voják a nemá vůči velení morální ani peněžní závazky, může odejít. Zažil jsem kluka, který opravdu odešel. Jiná věc je, že dříve nebo později o něm bude vědět policie a půjde po něm. Takže to zase není lehká věc.

Lukáš Rychetský

Pedagogika ultačených

Paulo Freire (1921-1997) byl brazilský pedagog, jehož teorie pedagogiky osvobození měla rozsáhlý a rozmanitý vliv. Jeho nejznámější kniha Pedagogika utlačených (1972) je hojně čtena, diskutována a ceněna pedagogy, kteří se zajímají o způsoby, jimiž vzdělání může pomoci posílit a osvobodit studenty utlačované politickými, hospodářskými, sociálními nebo ideologickými mocenskými strukturami.

Freire rozvinul své myšlenky o moci vzdělání, aby pomohl osvobodit utlačované vrstvy lidí, když pracoval pro program gramotnosti dospělých mezi brazilskými rolníky a továrními dělníky. Po několika málo letech své práce byl navzdory výrazným úspěchům při výuce dospělých zatčen brazilskou vojenskou vládou a uvězněn za myšlenky a akce, jež byly považovány za nebezpečné. Po sedmdesáti dnech strávených ve vězení byl propuštěn a požádán, aby opustil zemi. Žil v Bolívii, Chile, v Massachusetts (kde vyučoval na Harvardově univerzitě) a ve Švýcarsku. V osmdesátých letech se vrátil do Brazílie. V roce 1985 se stal ministrem školství. V roce 1986 obdržel Cenu UNESCO za vzdělávání.

Freire věřil, že je nezbytné „napřed přečíst svět, než začneme číst slova“. Jeho přístup ke vzdělání v gramotnosti kladl důraz na politické, sociální a ekonomické kontexty životů jeho studentů. Ve své práci se snažil svým studentům pomoci porozumět silám ovlivňujícím jejich životy, aby nad nimi mohli začít sami získávat moc, která by jim naopak pomohla jejich svět změnit. Jelikož sám vyrostl v chudobě, rozuměl „kultuře ticha“, v níž žijí hospodářsky marginalizovaní lidé – jejich nepřekonatelné vzdálenosti od míst mocných, jejich neschopnosti ozvat se svým hlasem v kulturním prostředí –, a chápal, že právě toto ticho je třeba překonat, aby se jeho studenti stali aktivní složkou svého světa. Systém vzdělání však obvykle tuto „kulturu ticha“ podporoval a povzbuzoval, protože školy až příliš často slouží potřebám nespravedlivé společnosti namísto potřebám utlačovaných studentů.

Freireova „pedagogika utlačených“ nabízí studentům získat moc nad svým světem pomocí s pojmenováním jejich problémů a analýzou příčin, jež tyto problémy způsobují. Zatímco tradiční vzdělání studentům říká, co mají znát, Freireovo „vzdělání formulováním problémů“ povzbuzuje studenty, aby sami kladli vlastní otázky, zkoumali svůj svět, sledovali vlastní zájmy. V tomto ohledu se Freire podobá Deweyemu: vzdělání musí vycházet ze zkušenosti studentů, z jejich vlastního světa a z otázek, které z takového setkání plynou, nikoli z „nadřazených“ znalostí učitele. Freire vždy zdůrazňoval, že jakmile studenti získají znalosti a pochopení své kultury, dostanou sílu tuto kulturu proměnit. Freireovo psaní má tudíž silný reformní nádech: učitelé pracují, aby proměnili existující struktury moci a dali svým studentům sílu pozitivně měnit svět. Freire věřil, že školy by měly studentům pomáhat, aby se stali nezávislými, aktivními a odpovědnými příslušníky společnosti, kterou dokážou proměnit. (via kritickemysleni.cz)

Pedagogika utlačených WIKI
Paulo Freire WIKI
Knížka Pedagogy of the Oppressed ke stažení v PDF v angličtině

Kde se berou ty všechny zbraně ?

Obvyklá a uz nekolik let trvajici cesta je nasledujici: zbrane importuje do Brazilie firma obchodujici s vojenskym materialem, zbozi se oficialne vyexportuje do Paraguaje, doposud vse legalni. V Paraguaji se zbrane ztrati a propasuji zpatky do Brazilie. Je to stejne vynosny biz jako drogy, politicky unosnejsi, s vlastni strukturou a s uzsimi vazbami na bile limecky, vojaky, policii a lokalni (prihranicni) politiku.

Od hranic to pak smeruje stejne jako treba drogy bud v tiracich nebo mensich autech do mesta. Brazilska armada si zbrane pomerne hlida, pokud z ni primo trafico neco ma tak vycvik (hodne ex-vojaku mela tradicne v radach treba ADA), obcas se objevi ve favelach neco (vetsinou kulomety, protitankovky) co ma puvod v bolivijske armade a neslo to výse popsanou, klasickou cestou z jihu, ale tou drogovou, západní stezkou.

Bolivie je obecne po Paraguayi druhy nejdulezitejsi zdroj - je to hodne dany predevsim tim, ze ta zeme nikdy nemela zadnou legislativu, ktera by regulaci zbrani nebo vubec zbranove zakony resila. Je to takovy 10 let trvajici beef mezi armadou a policii kdo ma dohlizet na co, ktery celou situaci zmrazil. Realita je takova, ze v Bolivii muzes koupit skoro jakoukoliv zbran kdekoliv se ti zachce. Prolomit by to mely nove zakony, ted z ledna, ktere ale jeste neprosly ratifikaci. Nebyt Bolivie tak daleko od pobrezi, sly by odtamtud myslim zbrane vsechny. Jinak na tohle tema - takova klasika z moji oblibene pauty do dia z minuleho tydne (viz. obrazek) - brazilska policie zatkla dva pastory (sic!) z charismaticke cirkve Igreja Mundial do Poder de Deus, kteri ve svem Opelu Vectra vezli zbrane od bolivijskych hranic, urcene Luizi Cláudio Gomesovi, zvaném "Pão com ovo" (napojeného na Comando Vermelho), který šéfuje na Morro de Martins v Riu.