Tady je rozhovor, který se mnou vyšel na začátku roku v týdeníku A2:
Jak jste se dostal k práci ve favele?
Doufal jsem, že se mi podaří spojit výjezd do Brazílie s nějakým delším pracovním pobytem ve favele, nejlépe na nějakém charitativním postu. Hned jako první jsem našel organizaci, u níž jsem později i na půl roku skončil a která funguje jako nízkoprahové centrum přímo v jedné z osmi set favel v Riu. Šlo o Institut Dvou Bratří, nazvaný podle dvou kopců, na nichž se chudinská čtvrť rozkládá. V Riu třetina populace, tedy dva a půl milionu lidí, žije ve favelách.
Co vlastně znamená slovo favela a čím se jednotlivé favely od sebe liší?
Favely vznikly ke konci devatenáctého století, přičemž existuje několik teorií o jejich původu. První teze tvrdí, že v sedmdesátých letech 19. století, když skončila válka s Paraguayí, otroci, kteří bojovali na straně Brazílie, získali příslib, že za odměnu dostanou svobodu. Rio v té době už mělo své chudinské čtvrti, tzv. cortiços, v nichž si lidé najímaly společné chatrče, kde každá rodina měla jeden pokoj. Tato místa ale nestačila kapacitou, a tak začaly první nelegální zábory na kopcích Ria, kde se zpočátku usazovali převážně bývalí otroci černošského původu. Rio je zčásti tvořeno i pralesem, a tito lidé prostě vysekali část pralesa a na místě se usídlili. Je třeba říci, že favely nejsou pouze na krajích města, ale nacházejí se i v samotném centru, jsou zkrátka všude. Často dokonce sousedí s jeho nejbohatšími částmi. V urbanismu se prý dokonce mluví o brazilizaci města, čímž se myslí právě skutečnost, že chudinská zóna je zcela obklopena luxusním sousedstvím.
Druhá varianta říká, že favely se objevily po zániku největší cortiço, známé pod jménem Cabeça do Porco – Prasečí hlava, v roce 1894. Roku 1897 vzniká první zdokumentovaná favela, jejíž vývoj souvisel s občanskou válkou na severovýchodě Brazílie, kde bezzemci obsadili půdu a vláda se rozhodla je rozdrtit. To se jí po několika pokusech povedlo. Navrátivší se vojáky nebylo kde ubytovat, a tak jim dovolili zábor jednoho kopce. Neví se přesně, zda tam už nějaké chatrče nestály dříve, ale lze říci, že jde o první oficiální favelu, která se nalézá blízko centra v severní části Ria. Veteráni tento kopec překřtili na Morro da Favela, což je jméno odvozené od rostliny fava, latinsky Vicia faba. Od té doby se další vznikající chudinské komunity začaly označovat slovem favela. Nyní se tak nazývá jakákoliv chudinská čtvrť v Brazílii.
Jaký je tam základní stavební materiál domů?
Bývalo to dřevo, ale dnes jde jednoznačně o beton a cihly. Výhodou Brazílie je klima, které umožňuje postavit barák z lecčeho, navíc tam nejsou častá zemětřesení. I favela má své chudé a „bohaté“ části. Žijí tam lidé, kteří mají relativně prosperující živnost, stejně jako ti, kteří nemají prakticky nic.
Platí, že většina lidí z favel jsou nezaměstnaní?
Drtivá většina lidí si nějakým způsobem vydělává, buď se dají na banditismus, což je menšina z nich, nebo velice tvrdě – většinou manuálně – pracují. Nejde přitom zdaleka jen o námezdní práci. Je třeba si uvědomit, že Brazílie má největší sociální rozdíly na světě, 10 % nejbohatších vlastní polovinu veškerého majetku, zatímco 10 % nejchudších méně než jedno procento. Přitom je Brazílie desátá největší ekonomika světa, která mimo jiné čerpá právě z otrocké práce lidí z favel. Ti málokdy pracují za víc než minimální mzdu, šest dní dvanáct hodin denně. Jde o práce typu skladníka, zahradníka nebo rovnání věcí do tašek atd. Typ práce lidi z favel diskriminuje, existují vůči nim velké předsudky, které říkají, že každý z nich se podílí na banditismu a obchodu s drogami. Skutečnost je přitom opačná, většina lidí je špatně vzdělaná, nepříliš kvalifikovaná, levná pracovní síla, která velmi tvrdě dře. Banditismu se věnuje pouhé procento lidí, což platí dnes stejně jako v minulosti.
To jedno procento banditů ale ve favele fakticky vládne?
V současné době jsou dvě alternativy, přičemž jedna z nich je poměrně mladá. Tradičně zde vládne narcotraffico – narkomafie, která obchoduje s kokainem, zbraněmi a marihuanou. Má nastavená vlastní přísná pravidla a zákony, které musí dodržovat každý obyvatel favely. Druhá alternativa znamená vládu nějaké milice, která favelu obsadila a začala v ní podobným způsobem, po vzoru mafie, určovat vlastní pravidla.
Jaká jsou základní pravidla?
Ve favele se nekrade, nepřepadává, stejně tak je nebezpečné mlátit své děti nebo ženu, nesmí se udávat. Vesměs jde o jednoduchou společenskou smlouvu. Rozhodně platí, že narkomafie neplní sociální funkci, to je mýtus. Jde ale o jakousi vzájemnou, oboustranně výhodnou dohodu. Narkomafie si loajalitu místních zajišťuje jednak jejich strachem, jednak zavedením jasných pravidel. Tím, že si vytvořila monopol na násilí a zbraně, vytvořila jakési město ve městě. Její členové vydělávají hodně peněz z drog, a tak nemají zapotřebí podporovat krádeže a zločinnost uvnitř čtvrti. Kokain má v Brazílii demokratickou cenu, a může si jej tedy koupit člověk bohatý i chudý. Pokud nejste člen narkomafie, nemůžete bez jeho povolení vlastnit zbraň a rozhodně ji nemůžete ve favele používat. Lidé, kteří tam žijí, se na jejím území nemusí obávat kriminality. Já jsem žil ve favele, kam by drtivá většina Brazilců nikdy nevstoupila, a přitom to bylo místo, kde jsem se cítil velice bezpečně. A také se mi tam za celou dobu nic nestalo.
V čem tedy spočívala vaše práce?
Šlo o malou neziskovku, která měla v jedné tradiční staré favele nízkoprahové centrum pro děti i dospělé. Dělal jsem hlavně s dospělými, učil jsem je angličtinu. Funkce nízkoprahového centra spočívala kromě výuky jazyků a výtvarných kroužků především v doučování dětí z favely. Osobně jsem z tohoto programu byl nadšený. V Brazílii je každý den čtyřhodinová výuka pro děti ve věku základní školy a třída čítá zhruba čtyřicet žáků. Když někdo zamešká nebo nezvládá učivo, prakticky nemá šanci látku dohnat. A právě s tím pomáhalo nízkoprahové centrum.
Jakým způsobem na vaši práci pohlížela narkomafie?
Té to vůbec nevadilo. Když se jim nepletete do byznysu, tak s nimi nemáte problém. Na jedné straně narkomafie kontroluje život ve favele, na druhé straně dost jejích lidí žije v ústraní. Musíte si ale zvyknout, že po ulicích chodí soldados, vojáci se samopalem, a prodávají se tu drogy. Můžou nastat situace, kdy se střílí, a tak nevycházíte z baráku. Když neberete drogy a nepůjčujete si od nich peníze, nebudou se vám plést do života. Většina z nich stojí především o klid pro svůj byznys a normální obyvatelé zase stojí o klid a bezpečí uvnitř favely, což je jejich společný zájem. Proto jsou tresty za krádeže nebo jiné delikty velmi tvrdé a nezřídka jde rovnou o kulku do hlavy. Jiným druhem trestu je, že dotyčného zbijí a z favely vyhodí. Krom toho platí pravidlo, že peníze leží mimo favelu. Neplatí ovšem nutně, že zákony favely už jsou neúčinné za jejími hranicemi.
Ve které favele jste bydlel?
Jmenuje se Rocinha a je největší v Latinské Americe. Žije v ní přibližně 250 tisíc lidí mezi dvěma kopci. Jde o nejbohatší favelu, trafikanti odtud mají nejvíc peněz, točí se tam větší množství drog. Druhotným efektem je skutečnost, že sousedí s jedněmi z nejbohatších čtvrtí v Riu. Lidé z Rocinhy mají přísný zákaz tam krást. Když tedy jdete na pláž v jedné z těch bohatých čtvrtí – je to mimochodem jedna z těch ošklivějších pláží –, nikdo vás tam neokrade. V tomhle „směru“ spadá pod favelu Rocinha. Když to někdo posledně udělal, usekli mu ruce. Důvod je velmi prozaický, nejde o žádný humanismus. Čím více bude problémů v bohatých sousedících částech města, tím víc bude ve favele razií a narkomafie přijde o drogy, zbraně i lidi.
Jaký je vztah občanů favel k místní policii?
Ve favele existují dvě tabu. Policejní konfidentství a zrada nějaké soupeřící narkomafii. Spolu s pederastií a pedofilií jde o největší hříchy, znamenající automaticky smrt.
V Brazílii jsou tři policejní sbory, civilní, federální a vojenský, a každý z nich má své speciální jednotky. Nejznámější z nich je BOPE, zásahová jednotka vojenské policie, pod kterou spadá většina favel. Jsou to jednotky, jež zasahují na denní bázi a jsou považovány za světovou elitu na boj uvnitř města. Učily se u nich i americké a izraelské zásahové jednotky. Rio se jim stalo jakýmsi trenažérem městské guerillové války. Jsou to specialisté na boj do patnácti metrů a nasazení v civilních lokalitách.
BOPE se mezi lidmi netěší takřka žádné důvěře, to ale platí o policii obecně, neboť ta brazilská je jedním z nejzkorumpovanějších policejních sborů na světě. Běžné jsou případy, kdy policie zatkne nějakého vysokého trafikanta či dona a namísto uvěznění se jej snaží prodat zpátky narkomafii nebo jeho nepřátelům z ostatních frakcí. Existuje také mnoho nevyřešených případů mimosoudního zastřelení, kdy není jasné, zda jde o oběti policie či mafie. Policie také v minulosti často pořádala razie ve favelách, při nichž si dělala, co chtěla, brala lidem věci a podobně. To jí na důvěře nepřidalo.
Zažil jste policejní nebo armádní razii?
Zažil jsem policejní akci i vojenskou okupaci favely. Poměrně příjemnou změnou je, že policie nebo armáda v poslední době útočí brzy zrána, kdy na ulicích není ještě mnoho lidí. Buď jde o rutinní razii za účelem zabavování zbraní, nebo se snaží zjistit nějakou varnu, chytit kteréhosi dona či prostě jen zastřelit pár vojáků narkomafie a nějakého toho trafikanta. Ve chvíli, kdy se spouští operace, jde většinou o konkrétní účel.
Mne jednou v šest ráno vzbudilo střílení a policejní vrtulník, tak jsem šel do koupelny, která měla jako jediná místnost dvojité zdi a spíš by mě ochránila před kulkami, které domem prolítávaly jako máslem. Bydlel jsem v docela nebezpečné části favely, blízko dona, tedy šéfa kopce, kam policie zpravidla mířila. Když přišli k nám do baráku, tak jsem jim pod hrozbou namířených automatických zbraní vysvětlil, kdo jsem, co tam dělám, a ujistil je, že u mne žádné drogy a zbraně nenajdou. Oni mi řekli, ať nevycházím, dokud se střílí, a šli zase dál.
Jindy, v době místních voleb, favely obsadila armáda. Byla to vysloveně maškaráda, nepřišli tam bojovat, ale prošli se s novináři, rozdali pár letáků, trochu se střílelo a po dvou dnech se zase stáhli. Myslím, že jak mafiáni, tak armáda měli své rozkazy, vzájemně o nich věděli a ani jedna strana nepřestoupila jakési hranice. Je třeba zdůraznit, že policie není pro trafikanty hlavní nepřítel. Tím jsou milice a konkurenční gangy.
V posledních letech se objevila řada populárních filmů z prostředí favel, jež nezřídka ukazují ozbrojené dětské gangy. Jde o další mýtus, nebo o realitu?
Neexistuje žádný věkový limit pro vstup do narkomafie, ale výhradně dětské gangy ve favelách nejsou. Organizovaný zločin v Brazílii má sice různé frakce, ale pravda je, že víc než o cokoliv jiného jde o svého druhu franchising. Každý kopec má svého pána a pro něj mohou pracovat děti. Když člověk začne opravdu brzo a projeví dostatečnou odvahu, brutalitu a loajalitu, tak se může rychle dostat na nějaký vysoký post v organizaci. Často je takovým šéfům méně než dvacet let. Jsou sedmnáctiletí kluci, kteří jsou zodpovědní za část kopce a mají pod sebou řadu mnohem starších lidi.
Jaká je hierarchie narkomafie v chudinských čtvrtích?
Na samém vrcholu je dono, pod ním je gerente geral, hlavní manažer, tedy jeho pravá ruka, pak existuje nezvyklá funkce, jež jde mimo celou strukturu, a sice fiel – přítel nebo věrný. Ten nemá jasně definované pravomoci a stará se hlavně o donovu bezpečnost. Pod nimi je gerente de branco – manažer přes kokain, gerente da segurança – manažer přes bezpečnost a gerente de preto – manažer přes marihuanu. Ti pod sebou mají manažery jednotlivých bocas, tedy prodejních míst. Člověk, který po ulici chodí se samopalem, se stará čistě jen o bezpečnost, je to voják a nikdy neprodává drogy. Prodejci jsou až pod ním. Nejnižší statut mají lidé, kteří balí drogy, a pak také olheiros, tak řečené oči favely, což jsou nezřídka právě děti, které ohlašují blížící se policii a jiné věci. Olheiro je klasická startovací příčka pro ty, kdo se rozhodnou vstoupit do narkomafie. Většině těch kluků je dvanáct, třináct let. Nejmladším vojákem, kterého jsem viděl, byl třináctiletý kluk.
Mohou do organizace vstupovat i ženy?
Mohou, ale jsou málokdy vidět na úrovni vojáků. Buď prodávají nebo balí zboží. Já osobně jsem věděl jen o jedné ženě, která zastávala funkci vojáka a byla ozbrojená.
Na svém blogu zmiňujete fenomén favelového turismu a jeho forem. Můžete objasnit, o co jde? To už existují i výlety do favel?
Je to prostá zážitková turistika, kdy se cizinci přímo v hotelu nebo hostelu domluví s některou cestovkou, která podobné služby provozuje, a pak jedou do favely na organizovaný výlet. Jede se autobusem nebo se chodí pěšky. Tahle turistika je populární hlavně mezi hostely, které navštěvují převážně studenti.
S favelami se pojí výraz baile funk. Co to je?
Baile funk je specifická hudba, která pochází z favel, ale dávno překročila jejich hranice a zdá se, že už překročila i hranice Brazílie. Baile funk vzešel z Miami bassu, je obohacen o jakýsi rapozpěv, brazilské motivy a má klasický osmibitový zvuk. Drtivou většinou jeho posluchačů zůstávají obyvatelé favel. Jde o hodně monotónní a hodně vulgární hudební styl, který je často napojen na organizovaný zločin a je mnoha lidmi považován za podřadný. V rámci baile funku existují také lidé, kteří otevřeně oslavují mafiány a jsou jimi i sponzorováni.
Baile funk byl dlouho v nemilosti, protože začátkem devadesátých let fungoval podobně jako hnutí hooligans. Problémem byl takzvané corredores da morte – koridory smrti. To se rozdělil taneční parket a uprostřed se rvali lidé, kteří měli chuť. Poznal jsem takové, kteří trénovali kick box a thai box a na baile funk chodili jako na trénink, vybíjet si adrenalin. Později se to přeneslo do ulic, odehrávaly se hromadné bitky na plážích a policie začala organizátorům zabavovat aparatury a snažila se je dostat z veřejného prostoru. Paradoxně tato éra skončila s nástupem narkomafie, která pro prodej drog potřebovala klid a rvačky se jí nehodily do krámu.
Co si myslíte o významu své práce v nízkoprahovém centru? Je pro tamní lidi výuka angličtiny opravdu tolik důležitá?
Učil jsem lidi od patnácti do pětapadesáti let. Měl jsem tam dívku, která chtěla rozumět textům své oblíbené kapely, nebo paní, která to brala jako určitou rekvalifikaci, jež jí umožní pracovní postup. Co se týče úrovně angličtiny, jsem ke spoustě svých tamních žáků vysloveně skeptický, ale nemohu jim to vyčítat. Když nemáte čas se tomu věnovat doma, protože přijdete z práce úplně utahaný, tak je jasné, že jste odsouzený k věčnému začátečnictví. Lidé tam opravdu nemají žádné koníčky. Řekl bych, že jde obecně o problém zemí třetího světa. Z hlediska profesního tedy žádné ideály nemám, ale jinak jsem nadšený, že ti lidé chtějí vůbec něco dělat a touží po čemkoliv, co jim dvakrát týdně rozbije monotónní strukturu života. To je vůbec nejdůležitější. Z dlouhodobější perspektivy je důležitý projekt pro děti, který by je za pomoci stipendií dostal na studia do Ameriky, pryč z favely.
Jak jsou nevládní organizace ve favelách vůbec financovány?
Řekl bych, že u většiny jde o osobní dary lidí z ciziny. Málokdo dosáhne ve zkorumpované Brazílii na státní granty. Organizaci, v níž jsem působil, založil Američan a pracovali v ní celý den tři místní zaměstnanci. Centrum je otevřené od devíti ráno do devíti večer. Zakladatelem je profesor z Kansas University, který se kdysi rozhodl napsat disertační práci na téma baile funk a kvůli tomu se přistěhoval do favely. Brzy za ním spontánně začali chodit lidé, zda by je neučil anglicky, čehož se s úspěchem zhostil. Po návratu do Ameriky začal mezi svými kolegy a studenty shánět peníze, za něž později koupil ve favele barák a založil denní centrum. Mohl jsem také sledovat případ dobrovolníka, který byl původně kapitán amerického letectva a po službě v Iráku přišel pracovat do favely v Riu. Začal zadarmo cvičit crossfit s lidmi z favely a dnes už vlastní budovu, na niž sehnal peníze z Ameriky, a dělá charitu tohoto druhu.
Platí tedy, že snem každého z favely je ji opustit?
Každý bez ohledu na věk o tom sní, ale málokdo to udělá, což se týká i těch, kteří by teoreticky mohli. Málokdo najde odvahu opustit místo, kde po generace žije jeho rodina a všichni, které zná. Zpřetrhat veškeré sociální vazby je nesmírně těžké. Favela má sice spoustu nevýhod, ale má, jakkoliv to bude znít paradoxně, i své výhody. Je to nakonec podobné situaci nezaměstnaného z Mostu, který se také většinou nezvedne a neodletí hledat šanci do Anglie. Část mladých skončí u narkomafie, protože se celý život dívají na živoření svých rodičů a příbuzných. Traffico pro ně znamená rychlé peníze a často i rychlou kariéru. Mohou brzy postoupit na místo nějakého zastřeleného člena organizace nebo někoho, kdo jde do vězení. Snem těchto kluků je stát se jednou donem a není to úplně nereálný sen. Favelu Rocinha nyní kontroluje osmadvacetiletý mladík.
Vůdcovství se tedy nedědí?
To tam absolutně nefunguje. Syn dona, pokud chce vstoupit do organizace, ale zřejmě nebude začínat na nejnižší příčce. Pravděpodobně začne tím, že bude dělat vojáka a bude působit jako ochranka svého otce. Pro organizovaný zločin v Brazílii je specifické, že pokud chce člověk odejít z narkomafie, tak může. Ta pravidla se budou asi v jednotlivých místech poněkud lišit, ale třeba v místě mého působení platí, že když byl dotyčný dobrý voják a nemá vůči velení morální ani peněžní závazky, může odejít. Zažil jsem kluka, který opravdu odešel. Jiná věc je, že dříve nebo později o něm bude vědět policie a půjde po něm. Takže to zase není lehká věc.
Lukáš Rychetský
