pátek 5. září 2008

Příjezd a první dva dny v Brazílii



Tak zatím jenom rychle. Jsem druhý den v Brazílii. Co o tom říct - je to něco težko popsatelného. Jsem na netu teď chvilku, nicméně od zítra budu mít internet tady doma u mě v Rocinhě, takže napíšu víc.

Let byl vyčerpávající nicméně v pohodě – dorazil jsem do Salvadoru de Bahia, centra té „černé“ Brazílie, na severovýchodu země. Země je ze vzduchu rudá, má místy sněhově zářivě bílá místa, dostávám se tam hodně pozdě odpoledne. Jsou to tropy, takže tma nastává skoro okamžitě. Dostávám se do místa přespání, jsem k smrti utahanej, takže si dávám pár sušenek, cigaretu a jdu spát. Druhý den ráno se budím, v kuchyni, která je na dvoře, si dávám rychlou, ale moc dobrou černou kávu s třtinovým cukrem a jedu rovnou na letiště směr Rio. V taxíku pozoruju Salvador a vypadá fakt zajímavě, okrajové části jsou jako favely na plocho, betonové nebo cihlové, buď hrubě omítlé nebo vůbec neomítlé domy, které trochu připomínají houby. Rudý písek se tu mísí s bílým, který vypadá jako sníh. Ostatně dozvídám se, že se na něm taky surfuje, takže k opravdovému sněhu to nemá zas tak úplně daleko.

Rio - dostávám se do Rocinhy a začíná to být o dost živější, nedokážu to teď moc popsat – tohle místo se ani popsat moc nedá. Je to něco nepředstavitelného, tak živé, barevné mraveniště, jsem si moc nedovedl představit - stovky obchůdků, stovky barů... lidé hrajou na ulici kulečník, nakupujou, prodávaj, pijou pivo, jedí,.. Do toho tisíce motorek, ulicema burácí nějáký dost zlý hiphop, o ulici dál zas pop a samba nebo forró.

V domě kde bydlím nás bude víc, je nás tu celkem 5 – dva američani, ekvádorec a pak hrozně nabouchanej iránec ze švédska. Stíham jít do školy, bavím se s koordinátorem Rogeriem a dostávám první instrukce – jak se chovat a jak to tu chodí. Chovej se OK a všechno bude OK. Tady se nekrade, nepřepadává, nejsou tu problémy... ale buď opatrnej všude mimo favelu. Zapomeň na to balit si tabák, všichni si budou myslet, že balíš něco jinýho a to my ani ty nechceš.

V naší ulici naproti na balkoně stojí člověk v trenkách, v neprůstřelný vestě a se samopalem a hlídá, aby se všichni chovali tak jak mají a všechno bylo OK :)

Stihl jsem dneska zajít si s Rogeriem a Amirem, kteří jsou oba nadšení boxeři na trenink, zatím jenom pozoruju, cvičit budu až od příští lekce. Amir seděl osm měsiíců ve švédsku ve vazbě za vraždu, měl údajně 4 restaurace, vysral se na ně, prodal je, teď studuje ve Stockholmu na univerzitě a rozhodl se, že pojede do favely. Dali jsme si oběd a začínám se v téhle změti pomalu orientovat, dávám si fejoadu, rýži, maso a bavim se s Michaelem, američanem který je tu už dva měsíce. Zajímavé a potřebné informace: když si potřebuješ vybrat peníze musíš do Sao Conrado, bohatý čtvrti naspodu favely. nezůstávej tam dýl, než je nutný nebo tě okradou, hnedka zpátky do favely, tady si můžeš nechat baťoh, kde chceš a najdeš ho tam za hodinu na svém místě.

Jdu do institutu a s Amirem a Michelem, máme první hodinu angličtiny, jde to fajn, dospělý studenti, ale víceméně začátečníci, takže vysvětluju minulý, přítomný a budoucí čas...
Po hodině je devátá a my se rozcházíme a jdeme se najíst – nakonec jdeme do restaurace, kde mají sushi a japonskou kuchyni za pár šupů. Připadám si dost divně jíst sushi na tomhle místě. Pijeme pivo a potom se rozhodneme jet na místo, který se jmenuje Visual - je to úplně na vrchu favely, nejlepší výhled na Rio.. na radu volíme mototaxi. Já, kterej má panickej strach z motorek si zažívám svý, už když se dostaneme k motorkářům, tak něco nehraje. Dochází mi to trochu později – všichni jsou vykoksovaný, takže jedeme jízdu smrti – cca 100 za hodinu, držím se jako klíště, nohama řidiče a rukama motorky. Chvílema mi probleskávaj hlavou myšlenky: kurva to mám umřít takhle..? Ženeme se serpentýnama nahoru, míjíme autobusy, auta, chodce, nakláníme se všema směrama... když se dostanu nahoru jsem dost vyklepanej. Klepou se mi ruce, dáváme piva, docela dost piv, výhled stojí za to, vidět Rio v noci je něco úžasného. Je to fajn, jsme v takovým stánku uprostřed lesa, všude kolem motorky a lidi co šnupou, posedávají a pijou pivo.

Zpátky jdeme radši pěšky, dostáváme instrukce: mi tři co jsme tu nový, tady radši mluv portugalsky nebo nemluv vůbec. Nemám s tím problém. Cca ve dvě v noci jsme se dostali na fotbalový hřiště, kde nějáké děti drtěj fotbal...chvíly pozorujeme, dáváme cigáro a jdeme domů. Před naším domem sedí tři typové na plastikovejch židlích, s M16 na klíně – tohle jsou kluci co to tady říděj.

Dáváme nějákou slivovici, co jsme dovezl z Čech, dáváme cigáro a řešíme dealery – jestli se s nima bavit a nebo ne. Všichni si nás prohlížejí, někteří zdravěj a jsou kamarádský, ale na druhou stranu spoustu věcí o kterejch přemejšlet – tohle jsou týpci se kterýma nechceš bejt na válečny stezce, ale o to být s nima zase kámoš taky úplně nestojíš. Amir se kloní k tomu, že fér bejt s nima zadobře, já jsem tak někde uprostřed, ekvádorec Mateo a američan Evan jsou naopak proti.

Kašlem na to jdeme spát, jako ksakru se nám nedaří dostat se domů, klíč stávkuje dealeři z nás mají srandu. Chlapík s puškou nám pomáhá se dostat dovnitř. Je to docela zajímavý den. Jinak všude je spoustu koček a psů, jsou tři ráno, pravděpodobně za tři-čtyři hodiny mě probuděj lidi co budou rozbíjet beton, v takový stavbě co je vedle. Ptám se proč je tu tolik lidí se zbraněma, Tdozvídám se, že boss favely (Dono de Morro) žije jeden blok od nás. Takže když policie dělá zátah jsme ve spadový zoně. Nadruhou stranu vše je tu hrozně klidný, všichni jsou milý, myslím že to bude fajn.

1 komentář:

robin řekl(a)...

hahaha, teď už to tu chodí jinak ;)))